MILKA

 

Z Neviditelného psa se stala bolševická stoka.

Škoda, pane Neffe.

Jakmile se objeví squadra bolševických nacionalistů např. Pokorný, Varadinková, V. Novák, Láníček, Gellner, Heusinger, Vítek, Spáčil, Milota a další imbecilové, je lepší z NP odejít. Nebo si z toho dělat prdel. Ale ona to až taková legrace není.

Po bezprecedetním vybanování mých nicků na diskusním fóru "Neviditelný pes", ve kterých má pařáty Milena Varadinková (dále jen Milka), jsem se rozhodl, že začnu psát deníček o tomto portálu a Lidovkách vůbec.
Tak deníček ne. Spíš občasník... Ozvu se vždy poté, co mě Milka vyfakuje.

Seznam vybanovaných nicků:

"Arnošt Kohut"
"Peter Milan"
"Mr. Luňák"
"Petr Pokokorný"
"Arma Gedon"
"Petr Pavel 517"
"Koe Herder"
"Jan Prchal"
"Jaroslav Zimmerman"
"Milena Lawrinková" - to se mi povedl husarský kousek :o)))

Jednou ti ty krávo prdnou nervy a pojedeš, jako moje bývalá vedoucí.



Jiří Wagner pod nickem JAG

Pane Wagnere,
protože mě přestala bavit vaše zvůle ve vztahu k mým nickům na Neviditelném psu - "Politický cirkus", posílám vám na vědomí, že jsem založil stránky na adrese http://akohut.eu/milka.html
Jelikož registrace je platná pro celé lidovky, posílám tento mail i panu Neffovi a vedení Lidovek.

Právní reakci na vaši zvůli můžete očekávat v brzké době.

Považujte tento dopis za otevřený.

Arnošt Kohut v.r.

Wagnerova reakce:

Pane Kohúte,
zakládat webové stránky je samozřejmě vaše právo, stejně jako je vaše právo psát si tam třeba nesmysly. Právem majitele a provozovatelé internetového soukromého deníku je zase zakázat komukoliv, kdo se neřídí pravidly diskuse a slušnosti, přístup do diskuse.
Vezměte toto naše stanovisko laskavě na vědomí a považujte je za definitivní.
Jiří Wagner

Moje definitivní odpověď:

Pane Wagnere.

Nic není definitivní. Protože zmizel i nick "Jan Prchal", ze kterého jsem nenapsal téměř nic. Stejně jako to, že jste nevyřadil z diskuse Milenu Varadinkovou, která mě na vašem fóru dále pomlouvá.
Stal jste se tak, dle mého názoru, spolupachatelem přečinu podle § 184, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb.

Ani vás nebudu zdravit

Arnošt Kohut

Následovaly další maily, které zůstaly bez odpovědi.

No a ten poslední z 15.08.2014

Prodejný Wagnere

Stalo se přesně to, co jsem předpokládal. Jste s největší pravděpodobností prodejné hovado. Až vám jednou vyjde trocha času, přečtěte si Zločin a trest. Dostojevskij je velmi poučný.
Jestli jste nabyl přesvědčení, že se vzdám, tak vás upozorňuji, že tuhle povahovou vlastnost neznám. Můžu vás však překvapit.
Samozřejmě dávám celou věc k posouzení majiteli vašeho portálu.

Polibte mi prdel, jestli tedy chcete.

Arnošt Kohut



Milena Varadinková řečená Milka

Ze slušovického hnoje vytažena sluncem dne 5.11.1957
Ustájena v Lázeňské 765, 763 12 Vizovice.

Dne 2.7.2014, pobíhala Milka po Neviditelném psu a dělala, že neví, proč se ztratil její příspěvek.

Tak tady ho, ty sklerotická krávo, máš:

Autor: M. Varadinková Datum: 28.6.2014 14:39

Ad: "...Slušovičáci by si své minulé války měli dořešit mezi sebou a netahat je mezi lidi... kdo je na ně zvědavý" Já sem Slušovice netahám. Já opravdu ne. Je to vaše smečka (Drobková, Lazárek, Václavíková a další), kdo sem tahá Slušovice, kdo v každé reakci na mne, ba dokonce i v mé nepřítomnosti(když mne pomlouvají), z nedostatku vlastních myšlenek, pořád píšou: Slušovice, Čuba, kráva, kolchoznice, slušovická dojnice atd. atd. atd. A je to prolhaný estébácký šmejd Kohut, kdo sem tahá dokonce mého manžela, jeho firmu, kdo mu dokonce telefonuje, aby mi sem zakázal chodit, vyhrožuje a šíří vymyšlené pomluvy. To vše se děje jenom proto, že se Vám nelíbí mé názory a nedokážete jim věcně oponovat. Takže to nejsou minulé války, to tady rozpoutáváte vy (tedy vaše smečka), která našla obrovské zalíbení v estébáckých metodách křiváka a šmejda Kohuta a teď brečí nad jeho banem.

Trestní oznámení

Okresní státní zastupitelství ve Zlíně
Dlouhé Díly 351
763 02 Z L Í N – Louky

Č.j.: 140728-TROZN-01 V Dlouhé Stráni dne 29. července 2014

Věc: Oznámení Arnošta Kohuta, Dlouhá Stráň č. ev. 6 o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán přečin pomluvy.
,
Já, níže podepsaný Arnošt Kohut, narozený v Prešově, bytem Dlouhá Stráň č. ev. 6, Bruntál, 792 01, tímto podávám oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán přečin, který je způsobilý značnou měrou ohrozit mou vážnost u spoluobčanů, jehož se dopustila Milena Varadinková, bytem Lázeňská 765, 76312 Vizovice (dále jen Varadinková), tím že:
1. Dne 28. června 2014 v 14:39 vystavila Varadinková na portálu http://neviditelnypes.lidovky.cz/ text, který hrubým způsobem dehonestuje moji osobu v očích veřejnosti a napadá moji osobní integritu.
2. Šéfredaktor, pan Ondřej Neff upozornil svého zástupce, pana Jiřího Wagnera, že takto se diskuse nevede a vyřadí jak mne, Arnošta Kohuta, tak i Milenu Varadinkovou.
3. Pan Jiří Wagner Varadinkovou nevyřadil z diskuse, pouze smazal inkriminovaný příspěvek. Jelikož se tak stalo až na mou žádost, byl jsem vystaven pomluvě po dobu cca dvou hodin na internetu.
4. Varadinková mne pak nadále pomlouvala.

Dle mého názoru tím Varadinková spáchala přečin pomluvy § 184, odstavec 1 a 2 zákona 40/2009 Sb., a Jiří Wagner byl spolupachatelem tohoto přečinu. Na základě výše uvedených skutečností jsem přesvědčen, že zde jsou důvody k zahájení úkonů trestního řízení směřujících k objasnění a prověření uvedených skutečností, které důvodně nasvědčují spáchání vyjmenovaných trestných činů. Zároveň tímto žádám, aby mne policejní orgán v zákonných lhůtách od podání tohoto oznámení vyrozuměl o učiněných opatřeních.
Arnošt Kohut v.r.

Odpověď:


POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY
Krajské ředitelství policie Zlínského kraje
Územní odbor Zlín
Obvodní oddělení policie Vizovice
Slušovská 425, 763 12 Vizovice

Č. j. KRPZ-87852-6/PŘ-2014-150518 Vizovice 23. srpna 2014
Počet stran: 1

Arnošt KOHUT
DLOUHÁ STRÁŇ 6
792 01 DLOUHÁ STRÁŇ

Vyrozumění oznamovatele

Na základě Vašeho oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin pomluvy, které bylo na zdejší Obvodní oddělení policie postoupeno z Okresního státního zastupitelství ve Zlíně Vám sděluji, že věc byla kvalifikována jako přestupek proti občanskému soužití dle ust. § 49 odst. 1 pím. a) z. č. 200/1990 Sb. a dnešního dne oznámena k projednání na MěÚ Vizovice.

Takže zpět na st. zastupitelství.

A dál se uvidí...

Kráva Volha nadojí v doněcké oblasti 25 litrů mléka za den, kdežto kráva Milka nenadojí nic, ale hoven nadělá za stádo.

Autor: M. Varadinková Datum: 29.8.2014 15:41

Já jsem - po předchozím varování - nahlásila pouze Udatného. Kohuta při té příležitosti vyhodil admin sám. Kohut svůj vyhazov neunesl a dožadoval se u admina, aby vyhodil i mně. Se stejným požadavkem (aby mi zakázal chodit na Psa) pak telefonicky obtěžoval a vydíral výhrůžkami i mého manžela. Když u něj neuspěl, zatáhl do toho dokonce policii a podal na mne trestní oznámení za to, že jsem zde napsala, že používá estébácké metody.
Hlavně když se ho zastáváte a mně osočujete. Přitom prd víte. Takže Kohut skutečně vůči mně postupoval přesně tím způsobem, jaký zde popsal jeho pitbul Udatný: ---Autor: S. Udatný Datum: 3.6.2014 22:09 oznámení ani nezaregistrujete oni jej odloží. Ale já tím získám doklad o vašem šetření, který mohu beztrestně rozšířit mezi vašimi známými. Takto to je.---
Vypověděla jsem do protokolu, že za estébácké metody považuju: šmírování a slídění v soukromí, telefonické obtěžování a vydírání (i rodinných příslušníků), šíření nepravdivých pomluv, zastrašování a vyhrožování lidem s jiným názorem. A že toho všeho se Kohut zde opakovaně dopouštěl. Což ostatně všichni dobře víte, někteří jste to ostatně okusili i na vlastní kůži.
Policajt mi řekl, že dle jeho názoru se z mé strany trestný čin nestal.
A včíl tady mudrujte o tom, kdo je práskač, pane Franke.

Jediný, kdo o trestním oznámení na tebe, ty bolševická krávo nevěděl, jsi byla ty. Názor jednoho policajta není směroplatný. Kauza tvého bučení ještě neskončila. Banik.


Příklad zvůle této slušovické dojnice:
Autor: M. Varadinková Datum: 7.7.2014 19:34

Kdybych Vás chtěla nechat vyloučit, paní Hajková, tak byste zde už dávno nebyla, neboť Vy to jinak než sprostě ani neumíte. Je to Vaše vizitka.

Varadinkovic lži a dezinformace:

Evžen Varadinek

Výňatek z rozhovoru "Na Kávě" www.nakave.cz

A teď se vraťme ještě do Slušovic. Vy sám – jak jste řekl – jste neměl optimální kádrový profil, ale v Agrokombinátu Slušovice mohli takoví lidé pracovat. Jedním z nich byl Stanislav Devátý, signatář a později i mluvčí Charty 77. V jednom rozhovoru jste řekl, že jste na disketách distribuovali disidentské dokumenty.
Ty dokumenty nám dával Arnošt Kohút, druhý chartista, který tam ve vývoji pracoval. Se zmíněným panem Devátým, který měl pozici technika na úseku vývoje počítačů, jsem také spolupracoval. V okamžiku, kdy začal vystupovat jako mluvčí Charty 77, stal se absolutně nepřijatelným pro režim a dopadlo to tak, jak to dopadlo. Čuba už ho nemohl zachránit, i když se o to pokusil.

Lež, nikdy jsem nikomu ze Slušovic žádné dokumenty v datové formě nedával. Texty jsem pořizoval na svém detašovaném pracovišti v Prostějově sám, nebo za pomoci Jaroslava Nečase. Nečas samozřejmě neměl možnost disketu s textem předat dál, pokud by nepoužil StB, což neudělal.
Pořízené texty jsem pak tiskl na papír nebo blány do cyklostylu.


Jak to bylo s těmi disidentskými dokumenty? Bylo vás tam víc, kdo jste o tom věděli?

Ne, to bylo jen několik lidí. Když se na to dívám zpětně, říkám si, že to možná byla tak trochu klukovina, protože kdyby se na to náhodou přišlo, mohlo to ohrozit spoustu lidí a poškodit družstvo. Šlo o to, že na disketu se softwarem se nahrávaly soubory, které se tvářily jako součást systému a byly zakódované. Jenom ten, kdo znal kód, dokázal z nich ty texty dostat. Největší legrace na tom byla ta, že se to dávalo všude. Každý, kdo si ten software koupil, ty texty měl, aniž by tušil, že tam něco takového je.

Lež, aneb Varadinek disidentem.
Na žádných disketách, které byly součástí oficiálně dodávaného SW nebyly soubory, které tam nepatřily. O tom, že píšu nějaké texty, věděli ze Slušovic jen dva lidé. Varadinkovou jsem pouze požádal o vytvoření jednoduchého programu pro zakódování jakéhokoliv textu. Bál jsem se domovní prohlídky. V té době jsem ještě neuměl programovat. Slušovický DOS se vyznačoval zvláštnímy vlastnostmi. Součástí služeb systému nebyl např. DIR, nebo FORMAT. Používaly se EXE soubory DIR.EXE, nebo FORMAT.EXE.
Zpočátku jsem se snažil zabránit přečtení disku přejmenováním FORMAT.EXE na DIR.EXE a DIR.EXE na D.EXE. Považoval jsem opatření za nedostatečné. Proto ta žádost o kódování souborů na Varadinkovou.


Ale předpokládám, že někdo musel vědět, že tam jsou.

Ten, kdo si je měl přečíst.

Tady není co dodat. Varadinci vlastně byli největší disidenti ve Slušovicích... :o) Celou protistátní činnost pak řídil posera Evžen Varadinek, který se bál vlastního stínu.

Milena Varadinková - Milka

Z knihy F. Trnky "Zlínští podnikatelé: Tomáš Baťa a František Čuba"

Mé působení ve Slušovicích
Do Slušovic jsem přišla v roce 1983, právě včas na to, abych mohla být u zrodu slušovického počítačového boomu. Pracovala jsem jako programátorka, nejprve na aplikacích v CBASICu pod operačním systémem COBRA, později v jazyku C pod operačním systémem CP/M. Kdo chtěl tehdy na osmibitovém počítači úspěšně odladit program v Céčku, musel se dříve nebo později naučit assembler. Tak tomu bylo i v mém případě. No: a ten, kdo jednou uměl assembler, byl nadále používán jako programátor systémový, koneckonců byli jsme výrobcem neustále inovovaných počítačů, které bylo navíc potřeba propojovat do počítačových sítí.
Na sklonku roku 1987 jsem pracovala na operačním systému TNS-DOS. Neměli jsme k dispozici dostatečnou programátorskou kapacitu, abychom mohli vymyslet zbrusu nový síťový operační systém, proto jsme nepohrdli systémem Turbo DOS, který se k nám dostal pouze v přeloženém tvaru ve formě jakési knihovny. Tento systém byl kompatibilní s CP/M a navíc umožňoval vzájemné sdílení disků a tiskáren mezi navzájem propojenými počítači (asi jako dnešní Windows 95, ovšem vzhledem k omezené paměti bylo třeba vše předem parametrizovat a systém přímo na míru vygenerovat). Systém však jednak obsahoval chyby, jednak plná síťová verze ukousla z 64 kilobajtů paměti podstatnou část, takže už nezbývala paměť na provozování vlastních aplikací. Pokusili jsme se získat zdrojové texty od autorské firmy v Německu, ale ta už neexistovala. Zřejmě přišla se svým osmibitovým operačním systémem příliš pozdě - na západ od železné opony už měli osmibitové počítače odzvoněno. Nezbylo, než si zdrojové texty vyrobit pomocí zpětného překladu a potom provést příslušné úpravy, z nichž nejpodstatnější asi bylo mapování paměti. Odsunutím vlastního systému do jiné stránky paměti jsme získali neuvěřitelných 62 kilobajtů pro provozování programu.
Vyloučení Stanislava Devátého
Standu Devátého jsem osobně znala podobně jako všechny, kdo se pohybovali kolem počítačů od dob, kdy počet lidí na elektronice nepřesahoval stovku. O tom, že podepsal Chartu, jsem však neměla vůbec tušení (a pokud je mi známo, většina ostatních také ne). Pracoval jako oživovač desek TNS a my programátoři jsme s ním měli ty nejlepší zkušenosti v případech, kdy nám pomohl odstranit na našich počítačích některé hardwarové problémy. Kolegové z vývoje hardware s ním úzce spolupracovali a dokonce jej chtěli získat do svých řad. Rozhodně nebyl ve Slušovicích žádným způsobem diskriminován za svou příslušnost k Chartě. To, že se stal mluvčím, jsem se dozvěděla z Hlasu Ameriky a bylo to pro mě veliké, ale o to příjemnější překvapení. Dnes už sice o některých disidentech všichni víme svoje, ale tehdy pro nás byli něco jako bájní hrdinové, které jsme za jejich odvahu slepě obdivovali. To, že si s jedním z nich tykám a že pracuji ve firmě, kde takový člověk není pronásledován, mě naplňovalo hrdostí. V té chvíli mi samozřejmě vůbec nedocházelo, že ony vysoce postavené příznivce i odpůrce Slušovic místo hrdosti asi naplňuje něco úplně jiného. Co se týče odpůrců, těm v té chvíli musel hrát na tváři úsměv "Džejára” Ewinga ze seriálu Dallas (pro ty, kdo seriál nesledují: stačí si pustit jeden díl a sledovat J. R. ve chvíli, kdy úspěšně nastraží léčku svému protivníkovi, resp. získá o něm nějakou kompromitující informaci). Cožpak bylo možné očekávat, že z komunistického hlediska už beztak dost rozporuplným Slušovicím - které v té době představovaly jakýsi “ekonomický disent” - projde beztrestně to, že si na prsou hřejí prominentního chartistu? Samozřejmě že nikoliv, ale já jsem se v té době zcela naivně domnívala, že to možné je. Příští události mě však z tohoto omylu vyvedly. Standa byl nejprve přeložen na odloučené pracoviště Poprad a když odmítl, byl převeden do živočišné výroby. To vyvolalo bouřlivou odezvu v řadách jeho nejbližších spolupracovníků, mezi kterými byl pro svou pracovitost i přátelskou povahu oblíben a kteří sepsali petici na jeho podporu. My programátoři jsme v té době byli na samostatném závodě ve vedlejší budově a s peticí za námi nikdo nepřišel, jinak by určitě nejeden z nás svůj podpis připojil. Další události pak už vzaly velmi rychlý spád. Závod měl být zrušen, jeho pracovníci rozděleni do jiných závodů a část signatářů petice měla být převedena rovněž do živočišné výroby a bylo rozhodnuto, že Devátý bude z JZD vyloučen.
To, co by šlo provést velmi snadno v kterémkoliv státním podniku, bylo však velmi obtížně proveditelné v družstvu. Pravomoc vyloučit člena neměl totiž ani předseda, ani širší vedení JZD, ale bylo nutno svolat tzv. sbor zástupců. Sbor zástupců byl voleným orgánem s celkem rovnoměrným zastoupením družstevníků bez ohledu na jejich pracovní zařazení. Pravidelně - i když bez hlasovacího práva - se jeho jednání zúčastňovali také všichni řídící pracovníci od vedoucího provozu výše. Tento sbor byl tedy narychlo svolán do kongresového sálu motorestu v Zádveřicích s jediným bodem programu a tím bylo právě vyloučení Stanislava Devátého.
Já jsem v té době nebyla řídícím pracovníkem, ani členem sboru zástupců, ale přesto jsem oné schůzi byla přítomna. Vracela jsem se totiž s manželem a jednou kolegyní ze služební cesty z Prahy, onu kolegyni jsme ještě stačili zavést domů do Vizovic, ale mě už manžel do Slušovic zavést nestihl, protože sám se musel jako zástupce ředitele této schůze také zúčastnit. To, že jsme nejprve projeli od Zlína směrem do Vizovic a pak teprve zpět k zádveřickému motorestu, nám umožnilo získat dokonalý obrázek o dění na silnici. Všude byly policejní hlídky a u vizovické benzínky směrem na Zlín nás dokonce zastavily a kontrolovaly oba občanské průkazy. Kolem motorestu samotného běhali podivní pánové s vysílačkami. Zřejmě existovaly obavy, že snad nějací disidenti se pokusí proniknout na tuto schůzi. Samotný vstup do sálu byl pečlivě střežen a každý příchozí se musel zapsat do prezenční listiny u sekretářky svého závodu - ta naše mě naštěstí znala, takže mě jednoduše připsala do seznamu jako hosta.
Vlastní jednání pak bylo velmi nechutné. Nic nevystihuje jeho atmosféru lépe, než poznámka jednoho z přítomných: “Doufám, že si Devátý nepřisedne k našemu stolu, neboť již odpovědět mu na pozdrav je vrcholem osobní statečnosti.” Nevadily mi tolik nenávistné výroky předsedy stranické organizace - ten měl nakonec potírání ideologických odpůrců v popisu práce a nic jiného se od něho ani čekat nedalo. Rovněž výroky starých “jezeďáků" typu: "Přišel k nám s holú řiťú a bude nás ostúzať.." mohly v době, kdy právě počítače přinášely družstvu horentní zisky, vzbudit jenom úsměv. To, co mi nejvíc vadilo, byla postupná vystoupení vybraných signatářů petice, kdy sebekriticky odvolávali svoje podpisy a poukazovali na to, jak se ve Standovi zmýlili. Rovněž jeho nadřízení museli s velkým sebezapřením pronést nepravdivá slova o jeho špatném přístupu k práci. Byli to všechno úplně normální lidé, které jsem znala a kterých jsem si vážila a cítila jsem v sobě hluboký stud a ponížení. Byla to jen otázka náhody, že jsem se mezi signatáři petice neoctla také. Dokázala bych se já vzepřít? Jak by bylo krásné, kdybych teď mohla napsat, že já bych nikdy svůj podpis neodvolala! Ale já vím a věděla jsem to i tehdy, že bych asi také selhala tak jako oni. Proto ten stud, proto to ponížení! Kdo by snad chtěl odhadnout, kolik procent lidí by za těchto okolností neselhalo, nechť odečte od stovky průměrnou procentuální účast ve volbách za totalitního režimu. Samotný Standa, ač původně přítomen, nevydržel tuto pochmurnou atmosféru a v průběhu jednání odešel. Na jednu stranu se mu vůbec nedivím, protože já na jeho místě bych to asi také nevydržela. Na druhou stranu mě trošku zklamal, protože od mluvčího Charty by se dalo očekávat, že s podobným zacházením bude počítat. V době, kdy ho vyzvali k mikrofonu, už v sále nebyl. Všichni přítomní s hlasovacím právem pak odhlasovali jeho vyloučení. Pan Čuba, ačkoliv byl po celou dobu přítomen v předsednictvu, nepromluvil za celé jednání ani slovo. Když jsem opouštěla zádveřický motorest, bylo mi fyzicky špatně a zvedal se mi žaludek. Uvědomila jsem si, že jsem právě zblízka na vlastní oči zažila ten mechanismus, kterým se v padesátých letech popravovalo. To, že se teď nepopravuje, ale pouze vylučuje, je jenom otázka štěstí a náhody. Komunistická totalitní moc zůstává komunistickou totalitní mocí a dostane-li se do úzkých, nezastaví se před ničím. Cožpak se s tím nedá vůbec nic dělat?
Teď, s odstupem mnoha let, si kladu otázku - jak by vše asi probíhalo, kdyby sbor zástupců tehdy vyloučení neodhlasoval? Je to jenom spekulace, ale s největší pravděpodobností by došlo k nesmyslnému rozprášení JZD o několik let dříve, již tehdejší komunistickou mocí, a nikoliv po listopadu v čele s prezidentem Havlem. Ať tak či onak, vlastně jsme neměli žádnou šanci.
Rok 1989
Události roku 89 od ledna do listopadu jsou všem notoricky známé. O dění v Praze jsme byli informováni od našich kolegů z externího pracoviště Praha, příslušné petice jsme podepisovali u Arnošta a v srpnu jsme si se zájmem a nadšením přečetli onen památný Zemanův článek v Téčku. Se stejným zájmem a nadšením jsme v té době vyslechli projev pana Čuby o další ekonomické neudržitelnosti centrálního plánování a očekávaném krachu socialistické ekonomiky a nevhodnosti třetích (jugoslávských či maďarských) cest, s tím, že my, Slušovice, alespoň interně začneme se zaváděním tržních a konkurenčních vztahů už teď. Samozřejmě je jasné, že takový “trh” by byl příliš malý na to, aby mohl efektivně fungovat, ale snaha o proniknutí na tvrdé kapitalistické trhy určitě nebyla nesmyslná.
Pro mne osobně byl tento rok významný ještě něčím jiným. Čekali jsme totiž děťátko. Ještě jsem stačila manžela pobídnout, aby pozval do Slušovic pana Zemana (stejný nápad měl prý v té době i Lumír Bednařík), ale besedy s ním 10. listopadu jsem se již zúčastnit nemohla. Ležela jsem totiž s rizikovým těhotenstvím v nemocnici. Tenkrát mi to bylo sice trošku líto, ale dnes, kdy se pan Zeman vybarvil ve své pravé podobě, už mi to zdaleka líto není.
V nemocnici jsem strávila i další týdny, 17. listopadu večer jsem usínala se sluchátkem transistorového rádia v uchu s naladěnou Svobodnou Evropou a mluvili tam o tom, že průvod studentů míří do centra. Druhý den už jsem Svobodnou Evropu pustila naplno a bez sluchátka, aby z toho spolupacientky také něco měly. Pak už jsme si nechaly přinést na pokoj televizi a sledovaly všechny vysílané přenosy. V den, kdy se rušila vedoucí úloha komunistické strany, jsem ucítila první pohyby dítěte - jako by se maličký chtěl také účastnit hlasování. Fantastickým zážitkem byla také skupinka studentů, která přišla jedné novopečené mamince - pravděpodobně manželce jednoho z nich - zazpívat pod okno píseň “Jednou budem dál". Někdy začátkem prosince mě z nemocnice pustili domů a asi by mě doktoři příliš nepochválili, kdyby věděli, že moje první kroky místo domů do postele vedly na zlínské náměstí na přivítání Tomáše Bati. Děťátku to naštěstí neuškodilo a já jsem alespoň jednou mohla nasát tu nádhernou atmosféru oněch dní.
Do práce už jsem se bohužel nevrátila, a protože mi doktoři nedoporučovali příliš mnoho pohybu, zbytek těhotenství jsem strávila polosedě pololeže dílem u televizní obrazovky, dílem čtením všech možných novin, časopisů a jiných revolučních tiskovin, takže jsem mnohdy byla informována lépe než samotní účastníci různých mítinků. O dění ve Slušovicích jsem věděla prostřednictvím manžela i kolegů a podobně jako většina ostatních jsem byla překvapena velmi opatrným a vlažným přístupem pana Čuby k revoluci. To, co ve Slušovicích prosazoval, mělo skutečně se socialismem společného pramálo a hodně věcí, které mi ve Slušovicích vadily, by se v nových podmínkách bez komunistického tlaku zvenčí dalo určitě vyřešit mnohem lépe. Bohužel, někdy v té době nastalo naprosté nedorozumění (abych použila oblíbeného obratu našeho významného politika), a sice mezi panem Čubou a místním Občanským fórem. Vinu na tom nesou asi obě strany. Pan Čuba, v obavách o své celoživotní dílo, které si vydupal prakticky z ničeho a navzdory všem komunistům, prohlašuje větu sice pravdivou, ale v té době naprosto nestravitelnou, a to, že demokracie končí před branami podniku a zisk že přece dělá ten, kdo ho dělat umí. Lidé z OF na to odpovídají (zcela v duchu permanentní nespokojenosti s poměry v družstvu, o které jsem se zmínila již dříve), že zisk přece tvoří pracující lid a demokracie musí být prosazena i uvnitř firmy.
Ponechám na úvaze čtenáře, kdo v dané chvíli byl pokrokový a kdo zpátečník. Jedno je ale jisté - nevím nic o tom, že by si například nyní ve Škodovce dělníci demokraticky vládli a sebevíc nadřený dělník nemá záruku výplaty jenom proto, že se nadřel, pokud se nenajde někdo, kdo jeho práci dokáže prodat. Tenkrát ale na takové “kapitalistické" řeči byl málokdo připraven. Ve stejné době - v půli prosince 89 - například pan Havel ve svém prvním televizním vystoupení (nepočítám-li přenosy z různých mítinků) prohlásil toto:
“Dvacet let tvrdila oficiální propaganda že jsem nepřítel socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách světového imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků a vykořisťovat tam lidi, a tak dále, a tak dokola. Byly to všechno lži.”
Protože se nedomnívám, že člověk, jehož heslem je “pravda a láska”, by snad nemluvil pravdu, nelze jeho slova chápat jinak, než že v půli prosince 1989 byl ještě přítelem socialismu a nechtěl zde obnovovat žádný kapitalismus.
A což teprve řadoví občané! Tehdy zajisté většina z nich věřila, že po odstranění komunistické totality bude nastolen ten pravý, spravedlivý společenský řád, a sice “socialismus s lidskou tváří”. Těch, kterým bylo od počátku jasné, že něco takového je ekonomicky neudržitelné, asi nebylo mnoho. Odvažuji se však tvrdit, že ve Slušovicích jich bylo více, než v průměrném vzorku populace. Na druhé straně tam ovšem byli i takoví, kteří již měli se slušovickým kapitalismem své negativní zkušenosti, a proto byli ochotní podporovat “socialistické” (tj. zájmy “vykořisťovaných pracujících”) místní Občanské fórum.
Proč musel padnout komunismus?
Bylo by naivní se domnívat, že komunismus u nás padl právě proto, že 17. listopadu policie zmlátila studenty. Brutálně potlačená studentská demonstrace totiž byla jen poslední kapkou, kterou přetekl již dříve naplněný pohár. Zásadní důvody pro pád komunismu byly podle mne dva: ekonomická neudržitelnost komunismu a absolutní neslučitelnost totalitního režimu s informačními technologiemi.
O ekonomické neudržitelnosti byl ostatně přesvědčen i pan Gorbačov, proto také začal v bývalém Sovětském svazu “perestrojku”. Jeho reformy však fungovaly asi tak, jako když do sypané přehradní hráze vyvrtáte několik dírek. Voda začne prosakovat, strhává s sebou písek a drobné kamínky, potom se začnou vyplavovat i větší balvany a po určité době už ani radikální zásah (třeba vojenský puč) nezabrání definitivnímu protržení hráze.
Nepřítelem číslo jedna pro každý totalitní režim je volné proudění myšlenek a informací. Ještě v sedmdesátých letech se komunistům dařilo držet disidenty v izolaci rušením Svobodné Evropy, zabavováním psacích strojů a přísným sledováním využití případných kopírek. V průběhu let osmdesátých jim pořádnou čáru přes rozpočet udělaly počítače. To, co se pracně dalo pořídit na psacím stroji s několik špatně čitelnými průklepy, se po zápisu do počítače dalo vytisknout v libovolném počtu kopií. Přes modem po telefonní lince se daly informace mezi počítači přenášet na dálku. A byly to právě Slušovice, kdo způsobil, že počítače se z uzavřených sálů, kam měl přístup jen velmi omezený počet lidí, přestěhovaly do škol, kanceláří a provozů, a tím se zpřístupnily mnohem většímu okruhu uživatelů. V žádném případě nechci tvrdit, že jsme počítače dělali s ušlechtilým cílem svrhnout komunismus. Cílem JZD byl samozřejmě maximální zisk a jednotliví lidé to nedělali ani tak kvůli platu (jako traktoristé, dojičky nebo kopáči by si rozhodně v té době vydělali víc), ale prostě proto, že je taková práce bavila.
Jak směšné a absurdní je obvinění jistého posedlého kapitána ve švýcarské emigraci, že jsme koncem osmdesátých let dováželi “embargované” komponenty šestnáctibitových počítačů, které jsme ve Slušovicích kompletovali, lepili na ně značku TNS a pak je v tuzemsku prodávali. Tato obvinění a způsob jejich prezentace ve sdělovacích prostředcích zajisté musely vzbudit pohoršení u nezasvěcených, ale já například dnes tento text píšu na počítači, který obdobným způsobem “vyrobila” firma Autocont (a to není zdaleka jediná na našem trhu), a samozřejmě se nad tím nikdo nepohoršuje. A pokud jde o ty "”embargované” komponenty, na Západě v té době - podobně jako dnes u nás - si movitější lidé tyto počítače kupovali domů pro děti na hraní, takže se těžko mohlo jednat o nějaké špičkové a utajované technologie.
Mohla jsem pracovat na federálním ministerstvu vnitra
V létě 1990 mi telefonoval Arnošt Kohut a napůl žertem, napůl vážně mi nabízel práci. V té době byl náměstkem federálního ministra vnitra a “příslušným pracovníkům" dal jen tak cvičně rozluštit moji šifru. Bez výsledku, prý si vůbec ani neškrtli! Otázka ovšem je, jak moc se snažili. Měla jsem ohromnou radost! Práci jsem ale samozřejmě přijmout nemohla, vždyť jsem měla doma tříměsíčního nádherného klučinu, narozeného ve svobodné zemi krátce před svobodnými volbami, tak jaképak šifry.
Další vývoj ve Slušovicích
Revoluční emoce postupně vychládaly a úměrně tomu klesala mezi lidmi i obliba místního OF, které bylo stále více a více ovládáno skupinou pracovně nepříliš úspěšných lidí, ohánějících se morálkou a demokracií. Místní lidé je dobře znali a věděli, že nejsou morálnější než vedení družstva. Kdyby některé z nich Čuba vzal a pozvedl je do privilegované vrstvy, asi by na své řeči o morálce velmi rychle zapomněli. Faktem je, že podporu lidí postupně ztráceli, ne snad proto, že by se lidé pana Čuby báli, ale protože si každý uvědomoval, že v nastávajících letech transformace a tvrdé konkurence bude lepší, když družstvo povede silný Čuba (pro kterého bylo družstvo jako jeho vlastní dítě), než hrstka křiklounů, z nichž někteří se již dříve neosvědčili na mnohem nižších řídících funkcích.
O co menší mělo slušovické OF podporu u slušovických lidí, o to intenzivněji hledalo podporu mimo Slušovice. A nebylo těžké ji najít - vždyť Devátý se nedokázal usmířit s Čubou a měl přitom dobrý přístup k samotnému prezidentovi. Rovněž tehdejší ministr zemědělství Kubát, známý “slušobijec”, považoval zřejmě za svůj hlavní úkol nikoliv řídit resort, ale zničit Slušovice. K tomu je ještě nutno připojit posedlost onoho čtyřhvězdičkového policejního vyšetřovatele tč. ve Švýcarsku a nenávistnou i lživou kampaň v novinách, časopisech a rozhlase i televizi. Skoro jako by celá země chtěla přispěchat na pomoc nám, ubohým, vystrašeným a pod Čubovým jhem trpícím, nevědomým, zmanipulovaným a okrádaným družstevníkům.
Ale my jsme nebyli ani zmanipulovaní, ani nesvéprávní a při transformaci družstva jsme hlasovali svobodně (pokud se snad někdo cítí zmanipulován, je to jen jeho problém, svobodu mu přece nikdo nemůže dát, je to jen otázka jeho vnitřní volby). To, že výsledky hlasování - přes 70 %, což bylo více než 4000 lidí, šlo s Čubou - se lídrům slušovického OF nelíbily, je věc druhá. A to oni s plnou hubou demokracie a morálky se spolu se svými mocnými spojenci uchýlili k praktikám, které si v ničem nezadaly s bývalým totalitním státem. Nebo jak jinak se dají chápat neuvěřitelné obstrukce při registraci-neregistraci jednotlivých nástupnických subjektů? Nebyla právě tato právní nejistota (existujeme vůbec nebo neexistujeme?) příčinou obrovských úniků majetku, a to nejen toho, po kterém slídil onen “švýcarský” kapitán, ale zejména know how?
Já jsem sice do družstva žádnou půdu ani krávu nepřinesla, ale moje programy vydělaly družstvu možná desítky milionů korun. Přesto bych se klidně byla schopna přenést i přes to, že celé JZD padne do rukou jediného člověka, kdyby tímto člověkem byl právě pan Čuba. Koneckonců, představím-li si, že by u nás místo čtyřiceti let komunismu probíhal normální vývoj jako ve svobodných zemích, je nanejvýš pravděpodobné, že právě člověk jako on by byl v roce 1989 vlastníkem nebo spoluvlastníkem podobné firmy, jakou bylo slušovické družstvo. Když už se vracel v mnohdy problematických restitucích majetek dědů vnukům, z nichž někteří by za normálních okolností během čtyřiceti let o svůj majetek mohli klidně přijít i přirozeným způsobem, tak proč nevrátit lidem i to, co vzniklo jejich vlastním přičiněním a pouze díky vládnoucímu komunistickému režimu jim bylo odepřeno stát se vlastníky? V každém případě by to byl nejúčinnější a pro daňové poplatníky nejlevnější způsob, jak zabránit rozkrádání majetku družstva.
Co říci na závěr ?
Slušovické záležitosti se mají řešit ve Slušovicích, odpověděl Václav Klaus v roce 1992 na předvolebním mítinku ODS ve Zlíně na dotaz z pléna a sklidil bouřlivý aplaus. Došlo ti to alespoň tehdy, Stanislave Devátý? Zatímco před prvními volbami jsem všude agitovala: Volte Devátého, toho znám a dám za něj ruku do ohně, o dva roky později jsem přemýšlela, jak dát hlas ODS a přitom nevolit Devátého.
A co vy, pane prezidente? Zřejmě jste chtěl ve slušovickém případě vystoupit na straně pravdy a lásky proti lži a nenávisti. Ale bohužel se to nějak zvrtlo, takže nakonec i vaším přičiněním zvítězila právě ona lež a nenávist nikoliv snad nad pravdou (pravdu si nakonec ponechal každý tu svou), ale zejména nad zdravým rozumem. A zároveň také i nad těmi lidmi, kteří podepisovali petice za vaše propuštění z vězení a potom za vaše zvolení prezidentem a kteří tehdy toto zvolení s nadšením uvítali!
No a to jsou právě ty paradoxy, pane Vaněk!

Omlouvám se, ale tady to je na delší komentář a ověření faktů. Prosím o trpělivost.



Petr Pokorný vulgo Pařát

Adresa: Tréglova 795/2, Praha 5, 152 00 Praha, Hlubočepy.
email: pe.po@volny.cz

Nejsem bolševik a tisíckrát to opakovat nebudu. :
Autor: P. Pokorný Datum: 2.8.2014 9:41

Ale nynější banda je totéž: USA a IZRAEL nám vrátily totalitu let 1948 - 1962! A vraždí všude, kdo je nechce poslouchat! Nebyl rozdíl mezi Stalinem a Hitlerem, Netanjahuem a Obamou! To je stále týž zabijácká banda!

Neseďte u počítačů a odleťte na ohniska sváru:
Autor: P. Pokorný Datum: 2.8.2014 9:22

budete zírat: totální embargo na informace, pravda je úplně obrácená, Izrael všude rozesílá poradce z Mosadu a pak tam jsou masakry. Srazí vládu, pak je tam bezvládí a sionistická americká vláda jde dělat masakr! Všude, kde se objeví poradci židovsko-americké vlády (to jsou prostě židé) tak tam je strašná smrt a zabíjení. Ať táhnou k čertu s nynejší americkou svobodou pod knutiou Izraele. Vraťme svobodu svobodě a svobodným informacím!
Scénář se opakuje po celém světě a brzy i u nás!

Další antisemitské výroky vystavuje to hovado ZDE

Roto pozóóóŕ!: Autor: P. Pokorný Datum: 25.8.2014 14:08

Pochodéééém chod a leva a levá, raz dvá raz, razdváraz. Tak kolik jste toho dneska postříleli?

Myslíš hadů, ty zkurvenej parchante?
Michail Alexandrovič Šolochov, "Tichý Don"




Na každé prase se někde vaří voda.

Putin navštívil Srbsko,:

Autor: J. Láníček Datum: 17.10.2014 13:00

kde ho vřele přivítali, což prý velmi štve šašky z EU. Co kdyby ho pozvali k nám, aby všichni viděli, jak se má správně vítat odporný agresor. Do uvítacího výboru bych nominoval knížete Hajaju, Kradouska, Štětinu a Pražský výběr v čele s Kocábem. Za veřejnost by tam mohli s mávátky asistovat Jílek, Hajková, Rys, Václavíková, Slavík, Slanina, Prokop, Boleslav, cizinu by mohla reprezentovat Netzer. Přenášela by to ČT v přímém přenosu a komentář by provedl Karas, to je spolehlivá a prověřená osoba, ošlehaná ukrajinskými větry.

Kurwa Láníček, a gde su já?

Pokračování příště, nebo za chvíli...
ZPĚT

Návštěvní kniha