Arnošt Kohut - Archiv


PROSTĚJOVSKÝ PLYŠÁK

„Mám problém,“ řekl Arnošt zvláštním hlasem.
„?“ otázal jsem se zvukem do pěny prvního piva.
„Chci na námětí vyhlásit program Občanského Fóra,“ zašeptal.
„No – a jaký v tom vidíš problém. Po tom, co se stalo předevčírem na Národní třídě, můžeš už bez rizika všechno.“
Arnošt se na mě mlčky díval.
„Prosím tě, nehleď na mě jako Fučík na Pankrác. Jó, kdybys veřejně vystoupil před půl rokem jako Havel, tak by ses vepsal do dějin města. Ale dnes – dnes už je de fakto svoboda. V čem dnes ještě můžeš vidět problém?“ hlaholil jsem u Hochvaldů vesele, až se pracující lid otáčel.
„Včera jsem se ožral,“ pravil Arnošt tiše.
„No a?“ zalapal jsem po dechu v nevíře svým uším, že tohle je nějaký problém.
„Nemám hlas,“ zašveholil Arnošt.
„No a?“
„Nemůžu přečíst prohlášení Občanského fóra, nemám hlas,“ sípal tiše nahlas Arnošt.
„Hahá,“ chechtal jsem se vítězně, „kecy, kecy, kecy. Máš v riflích až za ušima!“
Arnošt se na mě mlčky díval.
Plácl jsem mu na rameno, až se mu na jeho druhém konci ulilo piva: „Nebuď sračka, Arne. Heleď, dej si na mě panáka a jdi do toho. Dnes tady, po tom, co se děje v Praze, už vážně o nic nejde a…“
„Přečteš to ty,“ řekl Arnošt hlasem prudce otevřelé Vincentky.
Pivo mi nateklo do špatné dírky.
„Přečteš to ty. Na!“ Až jsem dokašlal a utřel si slzy, strčil mi do ruky nějaký pomačkaný papír.
Snažil jsem se rozdýchat a mlčky se díval na Arnošta.
„Seš učitel, máš hlas,“ řekl Arnošt.
„Já?“ řekl jsem jako ptáček jarabáček. „Víš, že mám zakázáno učit. Ty debile, viděls, co s takovými dělají na Národní třídě? A to z nich některý ani necekli.“
Arnošt se na mě mlčky díval.
„Než otevřu tlamu, už po ní dostanu a zbytek textu mi někdo někdy dočte nad zarostlým hrobem, protože, Arnošte, doba ještě neuzrála. Až uzraje doba, klidně to přečtu, teď na tebe seru.“
„Až dozraje doba, můžeš si s tím nepřečteným prohlášením Občanského fóra vytřít prdel!“ chrochtal jak vepř se slavíkem.
„Neřvi tak,“ přikrčil jsem se. „Lidi mají strach, že se naráží pivo, ježíšikriste…“ písmenka se mi míhala před očima, „Arny, prosím tě, měj rozum. Znáš mně, že mně nejde o mně. Mně absolutně - naprosto mně nezáleží na tom, když si prostějovští paragáni, na který se na Národní třídě nedostalo, tady doženou radost se života a udělají si ze mně trampolínu. Mám ale rodinu, vlastně ještě ne, mám ženu teprv v osmym. Víš, co to s ní udělá, až mě přinesou domů v igelitu?! Normálně potratí, normálně potratí! A já se mám pak zbytek života dívat z vozíku svým jedním nevyraženým okem na slintajícího idiota a zatrpkle neurotickou předčasnou stařenu? A to všechno kvůli tomuhle – jo – kvůli tomuhle slintu? Nějaký sadistický blbec něco nezodpovědně napíše a uvede nejmíň tři lidi do neštěstí!“
Arnošt se na mě mlčky díval.
„A kdy by se to mělo – číst?“
„Dnes.“
„Kdy dnes?“
„Teď.“
„Jak teď? Piju první pivo. Jestli je poslední, chci ho vypít důstojně a v klidu dosud zdravou hubou s dvaatřiceti perličkama.“
„Dopijem to potom, náměstí je za rohem,“ začal se zvedat Arnošt.
„Počkej. Počkej neblbni, strašně se mě chce na záchod,“ strašně se mě chtělo na záchod.
„Je malý,“ odtušil Arnošt.
„Co malý?“
„Okýnko na hajzlu. Neprolezeš.“

Na hlavním náměstí bylo normálně totalitně rušno. Lidi šedivě chodili poměrně rychle sem a tam. Kdesi chcípl pes.
„Prohlášení občanského fóra…“ začal jsem číst v tempu života.
„Počkej, to nemůžeš tak mlet. Musíš se zastavit. A vylez si někam, třeba sem - “ ukázal na sokl z nějakého kultu.
Vylezl jsem nahoru a zůstavil se v hrdém postoji, byť v nenuceném podřepu, abych to odstřelovačům neulehčoval. „A nahlas, nahlas!“ syčel zespoda Arnošt, z huby mu vyletěl ventilek.
Arnošt je kurva převlečená za kamaráda, pomyslel jsem si. Domníval jsem se, že mě zve nezištně na pivo, protože nemá peníze a místo toho…
„Co tam čumíš?! Čti! A stůj tak, aby si tě všimli! Nadšeně zářit, abys byl vidět!“
„Chceš mě, ty svině, polít benzínem?“
„Nekecej a mluv!“
„PROHLÁŠENÍ OBČANSKÉHO FÓRA!!!“ zařval jsem, až se zastavily i hodiny na radnici.
Najednou bylo náměstí kolem obyčejná třída. Každou větu jsem si v duchu přečetl a pak ji zařval na někoho, kdo podle mého názoru nedával pozor, nebo dokonce chtěl bez dovolení odejít. Někteří posluchači si dělali poznámky – oblečeni různě, zápisníky stejné. Marně jsem v olemování pootevřených úst hledal črty známých tváří. Jen mezi dlažebními kostkami rostla lebeda. A najednou byl konec textu. Lidi stáli kolem a čekali, co bude dál.
„Řekni ještě něco,“ bránil mě slézt Arnošt.
„A co?“
„Nevím. Něco.“
Nadechl jsem se a vší silou zařval: „PRYČ S KOMUNISTY!“ a cítil jsem, jak se má kantorská duše definitivně posrala. Děcka v kočárcích začali brečet v domnění, že jdu po nich.
„Stači.“
Začal jsem se skládat jak leporelo.
„Dobrý, ale ještě něco,“ ponoukal mě hadí principál.
„Ještě co?“
„No – něco zas jinýho!“
„Díval jsem se do tichých tváří posluchačů napjatých očekáváním a strašně rychle jsem přemýšlel. Najednou mě něco napadlo a zařval jsem: „PRYČ S KOMUNISTY!“ Děcka v kočárcích vyděšeně ztichla. „Pryč s komunisty…“ zopakovalo pár břichomluvců do ztracena – marně jsem se já a muži se zápisníky rozhlíželi, kteří.
„Zítra v pět na tomto místě,“ usykl Arnošt.
„ZÍTRA V PĚT NA TOMTO MÍSTĚ!“ zaječel jsem.
„ZÍTRA V PĚT NA TOMTO MÍSTĚ!“ zvolal jeden chlapeček a mával pěstičkou jako já.
„ZÍTRA V PĚT NA TOMTO MÍSTĚ!“ hulákal jsem na chlapečka a ščuřili jsme se.
Potom jsme se oba středem davu vraceli do saloonu k Hochvaldovi, stetsony v očích, přenášeli jsme váhu těla z nohy na nohu mírně se pohupujíce v bocích.

„Ty vole…“ řekl Arnošt.
Já jsem trpělivě čekal s nakloněným půllitrem, až se mi roztáhne hrdlo: „Normálně hrdini.“
Dorazil jsem leklé pivo: „Jaktože máš hlas? Čemu se tlemíš?“ a už jsem se po stole válel taky.
„Ty vole, cítíš ty dějiny? Toto je zlom, dějinný okamžik! Toto město má už deset minut svobodu a lidi to neví!“
„Ha há! Některý to neví! Některým jsme to řekli.“
„Budeme mnět v muzeu světničku,“
„tady bude vitrína s těmito půllitry, ve kterých bude vybroušena ryska a nad ní: upito za totality, a pod ní: dopito ve svobodě…“
„a tento stůl bude pokrytý ubrusem s hanáckýma ptákama a nápisy křížkovým: tade bela oklohněná svoboda hanáckyho Jerozaléma,“
„ať žijó naši Ječminci - Arnošt a Jaryn – do skonánie světa!“
„Ty vole skonanie je staročesky, ne hanácky!“
„To je jedno a Zikmundová nám předá na ručním papíře doživotní právo chlemtat u tohoto stolu pivo zadara,“
„– díky, díky, slovy nelze vyjádřit… slza a pusa s každé strany,“
„a tady bude kolem fialová šňura, aby se na nás školní exkurze moc nevalily…“
„ty vole…“
„ty vole…“
„to bude život.“

Autor: Jaroslav Nečas 16.6.2009


VERNISÁŽ Psáno pro RESPEKT (duben 1990)

Tak, tuhle výstavu jsem si představoval trochu jinak. Začal jsem ji připravovat koncem loňského léta. Standa Devátý tehdy vyfasoval dvacet měsíců a jeden ze soudruhů při vynesení rozsudku moudře podotkl, že měl dostat dvacet let. Jeho nohsledi se při té poznámce bujaře rozesmáli. Tak tihle se mi tam budou pěkně vyjímat. živě jsem si představil, jak ozdobí výstavní síň začínající v Chebu a končící v Čierné nad Tisou. Pupkáči, kteří v životě poslali nejednoho slušného člověka na koleje, teď sami rovnají svou pokřivenou páteř s bijákem v ruce. Čest práci soudruhu. Tak jdem na to. Rozmontovat svůj úsek kolejí, překatrovat podloží, položit pražce a podbít. Nevím jakou by dnes měli normu. Za mě to bylo osm kastlů na den. Osm krát milion sedm set tisíc... to máme za půl roku hotovo. Než by se vrátili, bylo by po volbách.
Když jsem tuhle vizi předložil Ivanovi, naštval se. "Moje matka je komunistka. Tu bys taky poslal na koleje? Honza má lepší nápad. Uspořádáme monstrproces. Ty největší zvířata se tam budou kroutit jak v Norimberku. Bude to vysílat televize. Konečně se všem otevřou oči. Už vidím Varlatáře nebo Kmocha, jak se vymlouvají, že oni za nic nemohou, že dostali takový rozkaz... Potom uslyší rozsudek. Deset let nepodmíněně. ...A na druhý den milost od prezidenta republiky. Nebudeme jako oni. Dostanou šanci."
Tu šanci jsme jim tedy dali. Ovšem bez procesu. No a pojďme se podívat na tu naši výstavu. Netáhne se naším územím jako dlouhá nit. Je všude kolem nás. Úplně vlevo máme bývalého vedoucího tajemníka okresu Prostějov. Jak sám říká, je zděšen tím, jací lidé byli ve straně. On sám se cítí být poctivým komunistou. Asi proto, v souladu s Marxovým učením, zakoupil akcie slušovického MORAGRO. Není bez zajímavosti, že jedna akcie je za sto tisíc. Ale nebojte se že se vydal ze všeho. Zůstala mu ještě malá vilka na jižní Moravě a v Prostějově pěkný byteček.
Vpravo televizní kulatý stůl o majetku KSČ. Bylo to z jejich strany sice netradiční zahájení předvolební kampaně, ale za to nenechali nikoho na pochybách, že nepodlehnou nátlaku. Rozhodne Parlament, hned jak se dohodne na čárce.
Uprostřed stojí skupina Rómů frontu na východoněmecké marky. Mají zřejmě větší čuch na politiku než naše vláda. Zítra si své poctivě koupené východní, vymění za západní. Jedna ku dvěma.
V hospodách se dál nadává. Tentokrát na Občanské fórum. Na co tady je? Stejně se o nic nepostará. Všechno je při starém a na vedoucích místech jsou titíž. Jen stím rozdílem, že to mají potvrzeno konkurzem. Ve volbách se na ně vykašlem.
V továrnách se vedou sáhodlouhé diskuse o tom, co je a co není demokracie. Jeden tvrdí, že demokracie je, když si za měsíční plat může koupit video. Druhý, že to je nesmysl. Demokracie je, když si na tom videu můžu pustit oficiálně porno.
Vesničan je zděšen, co bude dál. Za starého režimu to měl tutovka. Něco ukradl v kolchoze, něco ve fabrice a ten zbytek si vypěstoval na dvorku a na záhumenku. Teď má strach, že si to bude muset vypěstovat všechno.
Studenti mají úplně jiné starosti. Svou revoluci si už vyhráli a to ostatní se zařídí po volbách. Můžou si přece zvolit koho chtějí. Asi to budou Zelení. Mají nejhezčí program. Je sice pravda, že ještě nevědí, kde na to vezmou, ale o to jsou to větší bombarďáci. A nebo Socialisti. Je jich sice jenom dvacetpět tisíc, ale dali balkón. A ten to vlastně vyhrál.
Brácha bude volit Fórum. Žije v Praze a fandí Havlovi. Karel, ten co vloni v říjnu utíkal z obklíčeni před hotelem Evropa po střechách domů prohlásil, že bude volit komunisty, protože ten národ si nic jiného nezaslouží. Musí prostě spadnout na držku, jinak se nepoučí.
Mohorita je u vesla i po zveřejnění jeho výpovědi proti Havlovi. Generální prokurátor dodnes nezahájil vyšetřování ve věci sebeVRAŽDY Přemysla Coufala. Asi mu ministr vnitra Sachr nedoručil podnět od prostějovských věřících. Je také možné, že po všech personálních změnách na vnitru pošta k němu od ledna ještě nepřišla.
Stébáci se smějí, protože když vidí, kdo je na prokuraturách a soudech, není to tak zlé. Archivy jsou zničeny a oni si nic nepamatují... A jestli je vyhodí, budou za svou poctivou službu žádat sociální zabezpečení.

Slez z koně Václave a přijď na vernisáž.


AŽ SE ZNOVU NARODÍM Psáno pro server Lupa.cz (2013)

tak budu hledat lidi jako jsi ty. Omlouvám se za tykání, ale jsme asi z jednoho kukaččího hnízda. Já z něj vypad před dvaceti lety.
Za bolševika, asi nevíš co to znamená, jsem si dělal prdel ze SNB (dnes se ten ancábl honosně nazývá Policie). Postup byl jednoduchý. V hospodě jsem si vyhlídl nějakého nešťastníka. Ten mi povykládal celý sůj život. Kde bydlí, kde pracuje, jestli krade naftu nebo ne. Jediné, co se mi nepodařilo zapamatovat, bylo jméno jeho matky za svobodna...
No a pak jsem vyrazil na tour de pub. Většinou nad ránem jsem byl s budovatelskou písní na rtech našimi chrabrými esenbáky zatčen a odvezen ke zjištění totožnosti. Prý dostanu pokutu za rušení nočního klidu a (a to je důležité) za nenošení občanského průkazu.
"Nevím, proč mám nosit občanský průkaz na mé sportovní aktivity. Víte, já jsem dálkový plavec. Když nechám občanku na břehu, tak mi ji někdo zcizí. A když si ji dám do plavek, tak se mi rozmočí." "Dobře, ale proč jste ve tři ráno hulákal ... teď už máme co jsme chtěli... ?" "No protože jsem rád, že máme čisté přehrady, ve kterých se můžu socialisticky sportovně vyžívat.." "Tak dost! Jméno, adresu a zaměstnání.." Poctivě jsem jim nahlásil údaje nešťastníka z hospody a přidal svoje datum narození. Ještě pro kontrolu se mě přišli zeptat, jestli jezdím s bagrem nebo buldozerem. Bezelstně jsem odvětil, že s buldozerem a jestli mě okamžitě nepustí, naše brigáda socialistické práce nezíská bronzový odznak, protože nebudu schopen odpovědné práce.
No a pak přišel Listopad. Esenbáci poprvé viděli computer, který umí ve zlomku sekundy vyhledávat lidi a hned ho chtěli. Tak jsem šel dělat na vnitro informatiku. Nejsem ale vůl, abych vymýšlel kolečko či zrcátko, a tak jsem si objel okolní státy. Nejdál byli ve Švédsku a měli rodné číslo, které se u nás také uvádělo. Okopíroval jsem ten jejich systém i s legislativou a předal těm našim pitomcům do sněmovny. Najal jsem si analytika přes relační databáze (švédského cizáka Jiřího Pallase) a do dvou let jsem předal jeden ze základních registrů (obyvatel). Dál jsem tomu kašparovi Klausovi sdělil, že jestli chce řádně vybírat daně, je potřeba vybudovat registr právnických osob a registr pozemků a nemovitostí..
Jeden ze subsytémů (registr vozidel) předalo vnitro ministerstvu dopravy. Výsledek znáš.
No, jsem už deset let v invalidním důchodu. Takže mi to nakonec zaplatili. Ale až se znovu narodím, tak Tě za královský plat zaměstnám. Pudu do toho znova, protože do byla dobrá legrace.


REPORTÁŽ Z 1.MÁJE 1973 (2013)

Je právě
5:30 a ulicemi města prochází dechovka. Budí obyvatelstvo revolučnímy pochody.
6:00 jsem i s ostatními žíznivci u alegorického vozu pivovaru, kde dnes čepují zdarma.
8:30 je tank s pivem nemilosrdně vypleněn a na konci seřadiště se povalují soudruzi dělníci.
8:45 je jedno ze seřadišť již zaplněno pionýry, svazáky a soudruhy vedoucími s transparenty.
9:00 vychází dav s mávátky a transparenty, protkán alegorickýmy vozy směr náměstí.

Z amplionů vyhrávají veselé pochody a chodníky jsou zaplněny rozradostněnýmy tvářemi. Ve všech oknech jsou letáčky. V jednom křídle okna 1. Máj, ve druhém 9. květen. Někde mají i praporky se sovětskou a československou vlajkou.
V čele průvodu jdou milicionáři a nesou podobizny Lenina, Marxe, Engelse a Gottwalda. Za nimi pochoduje vojenská dechová kapela a snaží se přeřvat ampliony.
Beru to zkratkou na náměstí a prodírám se davem nadšenců, očekávajících čelo průvodu. Tribuna již je zaplněna výkvětem lidstva.

10:00 prolétá nad náměstím letka migů.
Ilustrační foto Boba Pacholíka

Přichází čelo průvodu a já prchám do hospody, neb právě otevřeli.

10:15 vcházím do rodné hospůdky, kde již sedí parta štamgastů, která se ráno upravila pivem z tanku zdarma.

Zlatí komunisti :o)))
 

© Arnošt Kohut Webíček.eu